Přemohli jsme medvěda, bohdá přemůžeme i sysla

Musím říci, že moje očekávání se naplnilo v míře vrchovaté. Představu o tom, kam bych se chtěl ubírat jsem v zásadě měl, přičemž jsem celou věc probíral se Zdeňkem Neubauerem. Slovo dalo slovo a tak jsme založili katedru filosofie a dějin přírodních věd, která začala fungovat v rámci institutu základů vzdělanosti, dnešní Fakulty humanitních studií. Platy jsme měli menší než uklízečky, ale dělali jsme něco smysluplného a hlavně jsme měli obrovskou šanci založit úplně nový obor.

Jak to bylo s obsahem vyučované látky? Věděli jste dopředu, co chcete přednášet nebo to postupně vykrystalizovalo?

V podstatě, to co jsme chtěli učit, jsme věděli vágně. Mezi prosincem 1990 a říjnem roku následujícího jsme však měli času víc než vrchovatě k promýšlení toho, které konkrétní přednášky chceme do výuky zařadit, promyslet jejich strukturu, atd. Musím říci, že studenti jejich obsah přijímali s nadšením a například Pavel Holásek za mnou přiběhl hned po první přednášce, kterou jsem ještě nedokonalou češtinou přednesl někdy začátkem října, a nadšeně se hlásil o to, že by na dané téma psal svou diplomovou práci.

Když se nyní ohlédnete zpět, jak se vám jeví to, kam dnes katedra za těch téměř dvacet let dospěla? Naplnilo se Vaše očekávání vzhledem k ní také v míře vrchovaté?

V míře vrchovaté se naplnilo mé očekávání dělat něco smysluplného. Pokud se týká katedry, je to poněkud problematičtější, dá se říci, že v zásadě ano. Naším tehdejším cílem bylo změnit celé biologické paradigma. Pokud se podařilo změnit paradigma v celé společnosti, to by v tom byl čert, aby se nám nepodařilo změnit paradigma v biologii. A tak podle logiky přemohli jsme medvěda, bohdá přemůžeme i sysla jsme zcela reálně uvažovali o změně celého biologického myšlení. Ještě na podzim 1990 jsme se zcela vážně bavili o tom, že když to všechno řekneme najednou v přednáškách během jednoho semestru, zdali to nepovede nejen ke změně paradigmatu, což jsme si přáli, ale také k revoltě studentů, přičemž třeba vypálí laboratoře. Dneska se tomu člověk pousmívá, ale tehdá jsme se o tom bavili zcela vážně. S velkým usebráním jsme hledali odvahu k tomu, že to zkusíme, přičemž to vážně připomínalo situaci, kdy se v Los Alamos prováděl první experimentální jaderný výbuch. No, nejen, že k drancování fakulty nedošlo, ale nedošlo ani ke změně paradigmatu. Většina zainteresovaných odborníků si odpřednášené vyposlechla a pokývala hlavou jakože zajímavé, zajímavé. Ale nedá se říci, že by se prosadilo řekněme nějaké neoportmannovské paradigma.

Proč k tomu vlastně nedošlo? Ztupil čas ostruhy bojovníků za nové paradigma?

Každá společnost si vybírá takové paradigma biologie, které je pro ni konstitutivní, čili které potvrzuje její základy. Řekněme, že dnešní neoneodarwinismus si neobyčejně cení nebo zdůrazňuje moment boje, konkurence, prosazení se na úkor druhého a možnost z něho těžit. Vidí to dokonce i na případě matky a jejího plodu; né že by to tam nebylo, ale v první řadě jde o moment spolupráce.

Neplatí to také obráceně? Neovlivňuje biologické paradigma společnost samu?

Málo, skoro vůbec. Dá se doložit, že to, co vidíme jako konstitutivní v biologii se muselo předtím objevit jako konstitutivní ve společnosti. Například idea pokroku, posun společnosti od horšího k lepšímu, se objevila o celých sto, možná sto deset let před teorií Lamarckovou.

Již tu byla zmíněna portmannovská biologie. Můžete stručně říci, kdo to byl Adolf Portmann?

Portmann byl, nedá se říci že žák, spíše mladší souputník Carla Gustava Junga, působil jako profesor zoologie na univerzitě v Basileji, žil mezi lety 1897 – 1982. V biologii neodmítal darwinovský koncept, avšak tvrdil, že evolucí se vědecký popis živočichů nevyčerpává, mají i své aspekty estetické, což například vede k tomu, že můžeme na živé organismy nahlížet jako na umělecká díla. Pokud bychom směr vedení úvah, běžný dnes v biologii, aplikovali například na starořeckou amforu, ptali bychom se dost podivně: Bylo jejím účelem lákat konzumenty na víno v ní obsažené? Či naopak měly odpuzovat nevítané návštěvníky, aby obsah právoplatnému majiteli nevypili? Stejně se také neptáme jelena, co chtěl vyjádřit svými parohy… V tomto navazuje na myšlenky J. W. Goetheho, meziválečnou kontinentální biologii a pak v jistém slova smyslu také na Jakoba Böhmeho nebo Mistra Eckharta a snad ještě dále, ale to bychom již byli příliš daleko.

Jak by pak tedy musela vypadat společnost, která by portmannovskou biologii brala za svou jako biologické paradigma?

Taková biologie by musela chápat sebevyjádření a projevení se jako za něco prioritního, ostatnímu nadřazené.

Čili pro člověka by to znamenalo, že by mu tak ani nešlo o to, žít co nejdéle, jako spíše o to, aby se dokonale vyjádřil a byl tím, kým je…

Ano, je to tak. Nedá se říci, že by portmannovská biologie v pohledu na živé bytosti nějak ve světě převládala, ale o její životaschopnosti jako minoritní teorie nelze pochybovat. Koneckonců, který vysokoškolský pedagog je ještě dvacet pět let po smrti v paměti svých studentů? Portmannovská biologie žije dál stejně jako kdysi teplomilnější druhy v refugiích, což byly oblasti kdesi v závětří v horských údolích, kde přežili zalednění a rozšířili se zase po oteplení po kontinentě.

Takovým refugiem je tedy dnes Vaše domovská katedra filosofie a dějin přírodních věd a až by se změnila společnost, tak by se mohla z tohoto refugia rozšířit…

Ano, dalo by se to i tak říci.

Napadá Vás nějaká společnost, vzdálená ať již v čase nebo v prostoru, která by díky svému uspořádání mohla být portmannovskému paradigmatu nakloněna?

Určitě stará Čína, ale hledání paralel společenského uspořádání této civilizace s portmannovským pohledem na svět a podobnosti čínského myšlení jungovu a jungova portmannovu by bylo na hodinové přemítání a tím bych nechtěl unavovat.

Bavíme se tu o paradigmatu biologie, jak ale biologické paradigma souvisí v širších souvislostech s paradigmatem vědy?

Ona věda nemá jedno jediné paradigma, které by měla všechna věda od a do z. Paradigmata mají jednotlivé obory, řekněme třeba fyzika, biologie, a tak dále. Ještě by se tak dala najít nějaká metaparadigmata, která jsou vší vědě včetně biologie společná. Například třeba, že informace získané vlastním bádáním jsou cennější než informace z jiných zdrojů, řekněme z božského zjevení, ze snů, z básnické inspirace. Dalším je potom to, že poznání světa kolem nás je za a) v principu vůbec možné a za b) je také žádoucí. Odpovíme-li si kladně, můžeme se pustit do vědy, odpovíme-li si záporně, můžeme se pustit do mystiky, kontemplace, rezignace či něčeho podobného.

V dnešním čísle se dotýkáme ochrany přírody, myslíte, že je zcela jasné, co to vlastně ochrana přírody je? Co je to vlastně ta příroda, kterou máme chránit?

Portmanna jsem nezmínil náhodou. Jeho myšlenky se výrazně hodí k různým ekologickým aktivitám, avšak dodnes je v tomto ohledu nedoceněný nebo nevytěžený. Portmann říká v podstatě asi to, že živé bytosti představují hodnotu samy o sobě; stejně jako by dnes nikoho nenapadlo prodávat Vyšehradský kodex za váhu starého papíru nebo na balící papír na uzeninu. On by se k tomu tedy hodil, ten tuk by se krásně vpíjel do toho starého pergamenu. Živé bytosti a svět jsou hodnoty samy o sobě a jsou vlastně uměleckým dílem a tím mají svou cenu a jako takové si zaslouží ochranu a šetrné zacházení. Samozřejmě je hloupost si představovat, že by se tato cena dala vyjadřovat v penězích i když doby komunismu se pokoušely o stanovovaní cen typu: vzrostlý dub půl milionu, orel mořský tři sta tisíc, moucha padesát haléřů. To jsou samozřejmě nesmyslná hausnumera. Snad jako pokuta by to přicházelo v úvahu, ale rozhodně ne jako reálné ocenění.

Pokud bychom ale takto aplikovali Portmannovy myšlenky, tak nevidíme nikde rozdíl mezi jednotlivými biotopy. Pak nám tedy může být jedno, když chceme například vybudovat golfové hřiště na místě rozkvetlé louky s mnoha druhy rostlin, které třeba ani jinde nerostou…

Není to jedno, v případě golfového hřiště najdeme na stejné ploše mnohem méně rostlinných a živočišných druhů než v případě té louky. Na druhou stranu si musíme být vědomi toho, že to, co my označujeme jako příroda je vlastně kulturní krajina z přelomu devatenáctého a dvacátého století, krajina našich prababiček, kterou bychom si rádi uchovali. Něco jako rozkvetlá louka tady původní není, jako původní je k nalezení trochu někde v alpínském pásu hor nebo v údolní nivě. Naveliko se rozšířila toliko uměle jako řekněme speciální forma zahrádky na trávu a to že tam roste spousta květin je neplánovaný vedlejší účinek. Ale měli by jsme vědět, že něco podobného je naším výtvorem. My vlastně jako krajinu chráníme jakýsi skanzen nebo něco, co se dá popsat jako směs intenzivně obhospodařované krajiny a nové divočiny.

Je tedy vlastně co chránit v krajině naší republiky?

No přijde na to, co si lid žádá aby tam bylo. Přeje-li si lid zubry, je třeba vysadit zubry a ty pak chránit. Žádá-li si květnaté louky je třeba je rozšiřovat a chránit dál. Ale musíme vědět, že je to naše přání a naše rozhodnutí. Ano, pokud bychom zde nežili po dalších pět set let, krajina se rozvine jaksi sama od sebe, ale to se asi nestane.

Jak by se měl tento hlas lidu ozvat? Kde ho můžeme slyšet?

Když se použije ten správný mediální megafon, lze prosadit i zcela absurdní projekt, jako je třeba ochrana jednoho druhu motýla. Obecně se lépe prosazuje ochrana těch Portmannovsky nápadných druhů jako je panda velká, jasoň červenooký, ochrana třeba roztoče nebo lišejníků nezajímá nikoho.

Pokud by to bylo na Vás, co by jste Vy sám osobně chránil?

Zakládal bych nová mírně obhospodařovaná útočiště stejně jako to dělám na své vlastní zahradě, která se pod stromy stává jakousi ukázkou hájové květeny. Zahrádce moje zásahy neubližují, spíše jí podporují. Toto by se muselo provádět ve větším měřítku, třeba zakládat umělá lesostepní společenství. V rámci tohoto bych se nebránil ani importu nových druhů, což je dnes nejvíce na černé listině a zavlečené druhy se hubí podobně jako se dříve hubili lidé a celé národy zplynováním. Já se domnívám, že je to absurdní neboť například původně v Čechách nežili ani zajíci, ani koroptve, ani bažanti, ani koukoly, ani vlčí máky, ale my je bereme jako by tu již byly od věků. To se prostě děje, druhy přicházejí a odcházejí, dříve u nás žili sloni, mamuti, no teď tu nejsou. V průběhu věků se druhové složení fauny a flóry mění. V rámci ochrany přírody musíme vědět, že to, co chráníme, není příroda, ale taková krajinářská zahrádka.

Je tomu ve světě jinak?

V Kanadě a v Brazílii, například, mají ještě rozsáhlé plochy původních lesů a tam jsem samozřejmě pro, tyto chránit. U nás najdeme takovéto zbytky někde na vrcholcích hor, ale to v podstatě nestojí za řeč.