Další vydání

3 2006

Další vydání

Občasník pro kulturu,
umění a různé vědy.

JAVORNICE

Libor Havránek

Zpět na přehled

Cestou do jižní části Orlických hor, je téměř nemožné, abyste se vyhnuli vesnici Javornice, přes kterou procházejí obě důležité silnice; jedna na východ do Rokytnice a do Bartošovic v Orlických horách, druhá na severovýchod do Zdobnice a do Děštného v Orlických horách. Patříte-li naopak mezi příznivce pěších túr a cykloturistiky, kteří raději poznávají krásy české krajiny přímo než přes plechový skelet dopravních prostředků, dostanete se do Javornice hned po třech turistických stezkách. Každá z nich vás však zavede do jiné její části. Červená vás provede lesem Včelný a kolem Ivanského jezera až na její dolní konec nazývaný Jaroslav,[1] žlutá naopak na její horní konec,[2] kterému se neřekne jinak než Betlém, a odkud si můžete vychutnat nádherný panoramatický výhled na Kačenčiny hory.[3] Zvolite-li právě tuto barvu, půjdete poslední úsek cesty od odbočky na Jahodov až pod Jahodovou horu (502 m) po staré císařské cestě, které dále pokračuje až ke Slatině nad Zdobnicí a míjí kapličku u sv. Anny. Do středu vesnice míří stezka zelená, odkud pak dále pokračuje přes Bělou do Říček a dále se šplhá okolo Komářího vrchu přes hřeben Orlických hor skoro těsně až k Orlickému Záhoří, odkud to je již skok do sousedního Polska.

Obec Javornice byla pravděpodobně založena rodem Drslavců, kteří přišli do východních Čech z Plzeňska a Klatovska ve druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278).[4] V té době docházelo k intenzivnějšímu osídlování oblastí na sever od řeky Orlice a Drslavcové zde zakládali nejen vesnice, ale i hrady a tvrze. Mezi jinými k nim patřily i Potštejn a Litice. V roce 1350 bylo na Rychnovsku již 28 vesnic a jednou z nich byla právě Javornice. O její existenci nás informuje „starý popis Pražské diecése podle archidiakonátu a děkanátů, sepsaný pod dohledem arcibiskupa Arnošta z Pardubic mezi rokem 1344 a 1350. V něm je uvedena Javornice jako farnost v rámci Kosteleckého děkanátu.“[5] Svoji vlastní faru však naše obec neměla a až do konce 18. století do ní kněží docházeli z okolních sídel.

strana88

Do 15. století vstoupila Javornice „bojovně“ když se několik jejích obyvatel zúčastnilo bitvy u Grunwaldu dne 15.7.1410, kde po boku polsko-litevských vojsk bojovali proti řádu německých rytířů. Této kampaně se prý účastnil i J. Žižka. Období husitských válek přečkala Javornice relativně bez větších problémů, neunikla jim však v následujících staletích. První z nich se objevily s příchodem českých bratří do Kunvaldu v roce 1457.[6] Na začátku 16. století totiž skončilo období jejich částečné tolerance a i na Rychnovsku byli tvrdě potíráni. A jelikož se k českým bratřím hlásila poměrně veliká skupina obyvatel Javornice, byli nakonec nuceni svoji domovinu opustit a hledat útočiště u tolerantnějších sousedů.

Sedmnácté i osmnácté století bylo pro Javornici naplněné tvrdou robotnickou prací a v roce 1639 byla poškozena Švédy. A aby toho nebylo málo, postihl vesnici na konci 18. století hladomor[7] a vleklá epidemie cholery, která naplno vypukla v roce 1772. Jejích první náznaky se však již objevily v roce 1770. Z důvodu extrémně špatných hygienických podmínek a pomalého pohřbívání zesnulých umírali lidé v kraji na toto onemocnění ještě na začátku 80. let 18. století. Václav Háva uvádí, že „jenom v roce 1772 zemřelo na choleru v Javornici na 66 lidí.“

V průběhu staletí vystřídala Javornice mnoho různých pánů. Majetek se často převáděl z jednoho šlechtice na druhého, území se dělilo a zase spojovalo a tudíž je velice obtížné tuto linii sledovat. Na začátku 14. století prý měl vlastnické právo na tuto vesnici Čeněk z Lichtemburku, poté Jan z Vertemberka a dlouhou dobu spravoval zdejší kraje i sám Karel IV.. Krátkou dobu měl Javornici vlastnit i Vilém z Pernštejna. V roce 1577 koupil panství Burian Trčka z Lípy, aby ho za deset let opět prodal pánům z Najenperku. Postupně se zde vystřídali Kryštof Bettengel z Najenperku, Eustach Bettengel z Najenperku, Kryštof Bettengel ml. z Najenperku.[8] Během bitvy na Bílé hoře však tento rod bojoval na špatné straně a jejich majetek jim byl po porážce na bitevním poli zkonfiskován. Následně se majitelé Javornice střídali jeden za druhým, až konečně roku 1640 našlo Rychnovské panství, jehož součástí v té době byla i Javornice, majitele na více jak 300 let – rod Libštejnských z Kolovrat.[9] Při znárodňování v polovině 20. století však i oni o svůj majetek přišli, v restituci po roce 1990 jim však byl opět navrácen.

Ve 30. letech 20. století byla Javornice největší vesnicí v Rychnovském okrese. Měla 1506 obyvatel, 326 domů a velikost katastru činila 1802 ha. Obec byla v roce 1930 elektrifikována a měla „2 spořitelní spolky, poštovní úřad,[10] 2 hasičské spolky, Sokol, spolek pro pojišťování hovězího dobytka, spolek pro pojišťování koní pro okres rychnovský, 2 stálá jeviště, veřejnou knihovnu[11] a biograf“.[12]

Sbor dobrovolných hasičů v obci založil v roce 1885 pražský rodák Josef Macháček (1864 – 1940 Javornice). O deset let později došlo kvůli vnitřním rozepřím k rozdělení sboru na dva – horní (Javornice Betlém) a dolní (Javornice obec). Toto rozdělení vyvolal spolek „horní“, který se odtrhnul a založil si svůj vlastní sbor. I dnes, po více jak sto letech, mezi nimi vládne neustále řevnivost. V roce 1917 založil pan Macháček i ženský sbor dobrovolných hasiček a stal se šéfredaktorem „Hasičských rozhledů“. Sokol byl v Javornici založen v roce 1912 přičiněním Vladimíra Marka. V Javornici se hrálo i divadlo. Známým ochotníkem byl např. Bohuslav Štěpánek (1916-1993), který hrál za javornické ochotníky až do roku 1947. Další desítky postav ztvárnil s rychnovskými ochotníky. Měl bych zde také zmínit učitele Drahomíra Letenského (23.7.1922 – 31.3.1986), který se podílel doslova na všech aktivitách v obci a zdejší obyvatelé na něj velice rádi vzpomínají.

Dvacáté století, dosud nejkrvavější v moderních dějinách, se podepsalo i na Javornici. Velké odvody během první sv. války dramaticky snížily počet obyvatel a ti, kteří tu zbyli, museli tvrdě bojovat o přežití.[13] Před druhou světovou válkou byla Javornice na samém okraji hranice Sudet. Ta se táhla od Rokytnice v Orlických horách přes Přím k Liberku. Němečtí dělníci začali do Orlických hor přicházet na začátku 17. století a postupně tak docházelo k poněmčování zdejších osad a vesnic. Jednalo se například o Zdobnici, Říčky v Orlických horách, Nebeskou Rybnou (dříve Německou Rybnou), Popelov, Souvlastní a dokonce několika míst v bezprostřední blízkosti Javornice – Bělé, Ochozu (dříve to byla malá dědina) a Přímu, kde také bylo několik německých rodin. Rozdělení obce a částečnému záboru se však tato víska po kapitulaci Československa naštěstí přeci jen vyhnula. Během války byl nedaleko Javornice malý tábor pro ruské a polské zajatce, kteří pracovali v místních lesích.

Po druhé světové válce a s nástupem komunismu se vesnice stala dalším článkem v soukolí pokrokové mašinérie z něhož vystoupila až v roce 1989. Bylo vytvořeno JZD a většina místních zemědělců do něj vstoupila. Na druhou stranu se však udělalo i mnoho dobrého. Svépomocí byl ve vesnici vybudován vodovod, tři obchody, fotbalové hřiště, veřejné osvětlení a byla rozšířena základní škola.

Hlavní dominantou Javornice je bezesporu jednolodní pozdně barokní kostel sv. Jiří s rokokovými a pseudobarokními prvky interiéru postavený v letech 1785 - 87 na místě původního dřevěného kostelíku vystavěného snad již ve 13. století. S jeho stavbou jsou především spojena jména zedníka J. Schuberta z Černíkovic a tesaře F. Peychy z Třebešova. U vchodu na hřbitov, který je přímo před kostelem, stojí zrestaurovaná zvonička. Nedaleko ní najdete kamenný kříž zhruba z roku 1800 a Pannu Marii Cellskou z roku 1767.

Kousek od kostela stojí fara z roku 1775, kterou Javornice postavila tři roky po svém oddělení od fary v sousedním Rychnově nad Kněžnou v roce 1772. Od 24. ledna téhož roku měla i svého vlastního administrátora, Václava Chmelnického, který však do vybudování svého příbytku žil v domě č. 5.

Po vesnici pak je roztroušeno několik dalších křížů a soch svatých, z nich nejznámější je asi socha sv. Jana Nepomuského v dolní části Javornice, podle které se jmenuje i tamní autobusová zastávka – „u sv. Jana“.

Malebná krajina Orlických hor i jejich podhůří okouzlila mnoho umělců. Nejen ty, kteří se v tom to kraji narodili, ale i ty, kteří se sem přijížděli rekreovat a čerpat sílu ke svému dílu. Například v Říčkách žila jednu dobu doslova malířská kolonie a v okolí tvořili další. Ve Slatině nad Zdobnicí to byl profesor pražské Akademie výtvarných umění Miloslav Holý (1897 Praha - 1974 Praha). K našemu kraji se především vážou jeho cykly Latinská zahrada (1951 - 1959) a Latinský rok (1958 - 1961). V Rybné nad Zdobnicí tvořil významný zakladatel a představitel českého krajinářství Antonín Slavíček (1870 Praha – 1910 Praha). Nesmím také zapomenout na Leoše Kubíčka (1887 Slatina nad Zdobicí – 1974 Opočno), který od roku 1919 žil nastálo v Pěčíně.

Ani Javornice nezůstala opomenutá. Zde se po sňatku s Marií Serbouskovou usadil a téměř padesát let tvořil své nezapomenutelné obrazy, které mu vynesly slávu v mnoha zemích na světě, malíř, grafik a významný představitel českého realistického krajinářství 20. století Vojtěch Sedláček (9.9.1892 – 3.2.1973). Tento rodák z Libčin u Hradce Králové si v rodinném statku č. 37, který byl dřív rychtou, hospodou, tanečním sálem i divadlem, udělal ateliér a se svým koněm Gydranem podnikal malířské vyjížďky po okolí. Své tempery, akvarely, kvaše, kresby a grafiky (nejoblíbenější měl litografii) vystavoval na mnoha místech v Evropě, Americe a dokonce i Asii. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Josefa Loukoty (1912), Jana Preislera (1913 - 14) a Maxe Švabinského (1916 - 19) a v roce 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění a čestným členem Umělecké Besedy. V roce 1959 byl prohlášen národním umělcem a o tři roky později mu byl propůjčen Řád republiky.

Jeho žena Marie Serbousková – Sedláčková (29.6.1895 - 13.3.1964) se narodila v Javornici jako nejstarší ze tří sourozenců. Vychodila zde základní školu a poté pokračovala ve studiu na měšťanské škole v Rychnově nad Kněžnou a lyceu v Hradci Králové. Po první světové válce vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze pod vedením prof. Jaroslava Bendy a Františka Kysely. Na stejné škole studoval i malíř Leoš Kubíček. Jejím oborem byla paličkovaná krajka, měla však ráda všechny druhy umění. Stejně jako její muž, kterého si vzala 31.10.1925, tak i ona vystavovala výsledky své práce mnoha místech v Čechách, ale i ve Francii, Dánsku, Bulharsku, Německu, Nizozemí či USA. S přibývajícími léty však začala pomalu ztrácet zrak a byla tak nucena svoji krajkářskou tvorbu po roce 1940 zcela opustit. Svůj největší triumf zaznamenala na Mezinárodní výstavě dekorativního umění a průmyslu v Paříži v roce 1925 odkud si přivezla diplom a zlatou medaili. Její práce můžete vidět nejen v památníku v Javornici, ale také v Muzeu krajky ve Vamberku a také na zámku v Novém Městě nad Metují.

Dům, ve kterém manželé Sedláčkovi žili a tvořili, odkoupila v 70. letech 20. století obec a po úpravách jej v roce 1980 zpřístupnila veřejnosti. Můžete zde navštívit nejen ateliér mistra Sedláčka, ale také pokoje, ve kterých pracovala jeho žena a shlédnout i expozici hraček a dalších předmětů, které za svého života vytvořila. Ve stodole se potom nachází několik bryček a pojízdný ateliér. Na stěnách jsou rozvěšeny první opravené loutky ze starého loutkového divadla.[14] Práce na opravách loutek stále probíhají. V neposlední řade můžete též zavítat do výstavní místnosti věnované svéráznému javornickému rodákovi Josefu Korejzovi – Blatinskému (1909 – 1989).

Rozhodně se nebudu mýlit, když řeknu, že jeho život byla jedna dlouhá pouť a to doslova a do písmene. Přestože nikdy nevystudoval ani malířství ani etnografii či jinou vědu, podnikal tento malíř a fotograf dlouhé cesty po kraji a maloval, fotografoval, zapisoval. Podařilo se mu nashromáždit naprosto unikátní sbírku, která nemá obdoby. Na svých toulkách krajem zapisoval a kreslil vše od starých domků přes pestrobarevné kroje, lidové slavnosti či lidi vykonávající tradiční řemesla. Na objednávku vám třeba namaloval i vaši starou roubenku. Jako odměna mu pak postačil třeba dobrý oběd či pár drobných. Žil v malém rozpadajícím se domečku na horním konci Javornice. Jak o něj, tak ani o sebe příliš nedbal. I já si na něj ještě pamatuji, jak v dlouhém černém hubertusu a s čepicí na hlavě občas zavítal do javornického kostela nebo se jen tak procházel vesnicí. Rok před jeho smrtí mu v hradeckém nakladatelství KRUH vyšla kniha s názvem Vejchysty do říše baječin.[15] Kniha je psaná lidovým jazykem, ovšem zájemce o roztodivné a zajímavé příběhy rozhodně potěší. Pan Korejz také mnoho let zastával funkci obecního kronikáře. Nahlédnout do jeho děl můžete v SOA v Rychnově nad Kněžnou.

Památník je otevřen od května do října (kromě pondělí) od 9.00 do 16.00. Po dohodě je však možné dohodnout se i na jiném čase. Zavolat můžete na 494 545 135 nebo na 732 650 634 / 736 134 693. Před odchodem se nezapomeňte podívat do návštěvní knihy, kde s překvapením zjistíte, že tento pro mnohé z nás neznámý památník navštěvují hojně i turisté ze zahraničí. Jsou zde nápisy v angličtině, němčině, holandštině, atd. Naplánujete-li si svoji návštěvu do období Vánoc a Velikonoc, budete moci shlédnout i tématické výstavy zajímavých prací javornických občanů.

V roce 2005 konečně vyvrcholila několik let trvající snaha Javornice mít svůj vlastní znak i prapor. Žádost na konci roku 2004 schválil tehdejší předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek v následujícím znění: znak – v modrém štítě stříbrnou zvlněnou hlavou s červeným heroldským křížem stříbrný kůň ve skoku se zlatou zbrojí a uzděním provázaný vlevo nahoře vztyčeným zlatým javorovým listem;[16] vlajka – modrý list s bílým zvlněným žerďovým pruhem širokým jednu třetinu délky listu. V žerďovém pruhu červený kříž s rameny širokými jednu osminu šířky listu. V modrém pruhu bílý kůň ve skoku se žlutou zbrojí a uzděním provázaný v horním cípu žlutým javorovým listem. Bílý pruh má dva vrcholy a tři prohlubně. Poměr šířky k délce je 2:3. Kromě Javornice získaly znak a případně i prapor Kvasiny a Liberk. Ve všech třech případech vypracoval návrh pan Jan Tejkl z Ostravy. (Předáno 3.12.2004 v Praze)

Slavnostní vysvěcení se konalo dne 5. července 2005. Začátek slavnostní mše, která se konala v místním kostele sv. Jiří za přítomnosti zástupců Královehradeckého biskupství, byl stanoven na 10.30 a poté celá slavnost pokračovala v památníku Vojtěcha a Marie Sedláčkových. Bohužel se však vůbec nevydařilo počasí a tak se celá akce nakonec konala za mnohem menšího zájmu než se původně očekávalo.

strana93

Již deset minut čtete o Javornici. Odkud však tato obec dostala své jméno? Existují tři mě známá vysvětlení. První možnost se přímo nabízí – pojmenování podle stromu javoru. Nebylo by to nic neobvyklého, neboť v kraji se nachází mnoho místních svým pojmenováním odkazujícím na specifický druh porostu např. Borohrádek, Lípa, Olešnice, Lipovka, Habrová, atd. Druhá z nich je, že si zakladatelé obce přinesli tento název s sebou, neboť Javornice (vesnice a říčka) se také nachází v západních Čechách. Poslední vysvětlení, a možná také nejzajímavější, je následující: obec se jmenuje podle druhu hrušek „javorka“. Jeden takový strom stoji i nalevo od vchodu do památníku Vojtěcha a Marie Sedláčkových. Tento nesmírně starý strom na nás shlíží již téměř dvě století. A možná i déle. Nevíte, kterou variantu vybrat? Zapátrejte tedy sami a třeba se dozvíte nějaký jiný zajímavý výklad. Můžete se o něj s námi kdykoliv podělit.

Co ještě dodat? Až příště pojedete přes Javornici, sundejte nohu z plynu, zastavte a nechte se oslovit zdejší krajinou. Kdo ví, co vám bude chtít sdělit.

Informace o obci Javornice najdete na: http://www.rychnovsko.cz/javornice/?id=uvod

[1] První zmínka o Jaroslavi je z roku 1714. Nejprve tamní dvůr (dvory) patřil k Panské Habrové, nicméně od roku 1950 je Jaroslav součástí Javornice. K Javornici též patří malá osada Přím, která byla údajně založena v roce 1753, když si tam postavil na pozemku patřícímu domu č. 4 (podle starého číslování 129) domek.

[2] Horní a dolní konec Javornice se rozlišuje podle toku Javornického potoka – od Betléma k Jaroslavi, kde se potok stáčí do lesa Včelný. V roce 1907 na něm byla zbudována podle projektu ing. Orla přehrada (Ivanské jezero), jejímž hlavním cílem byla ochrana před povodněmi. Na začátku 20. století to bylo vyhledávané turistické místo spolu s nedalekým hotelem Studánka.

[3] Toto pojmenování Orlických hor pochází z pověsti o princezně Kačence, který prý kdysi pobývala na hoře Vrchmezí (Kačenčina hora, 1084 m).

4[] Není vyloučené, že Drslavcové přišli do dnešních východních Čech již za panování Václava I. (1230-1253). Někteří historikové dokonce uvádějí i druhá polovina 12. století. Objevuje se též jméno zakladatele tvrze a obce Javornice – Sukoslav Drslavec.

[5] HÁVA, V.: Historie obce, materiál zapůjčený starostou obce Javornice.

[6] Členové jednoty bratrské byli často označování jako „pikarti“. Toto slovo označovalo v 15. století sektáře, kteří nevěřili, že v svátosti oltářní je skutečně přítomen Kristus. Později se používá pro označení kacíře či jiného nekatolíka. Pochází z francouzštiny – podle kraje Pikardie v severní Francii.

[7] Bylo to v roce 1771.

[8] Vyskytují se i další varianty jmen těchto panovníků: Bettengel z Neyenperku, Betengl z Najenperku, Betengl z Neyenperku, atd. V článku je použita nejčastěji se vyskytující kombinace.

[9] I o tohoto rudu se udává několik variant jmen. Narazíte také na pojmenování „rod Kolovratů z Libštejna“ či „rod Kolovratů Libštejnských“. Všechny tyto kombinace se vyskytují také s „w“ ve slově „Kolovrat“.

[10] Poštovní úřad byl otevřen v roce 1899.

[11]V roce 1895 měla knihovna 250 svazků.

[12] JIZBA, J.: Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska, knihtiskárna Jar. Čermáka, Vamberk, 1936-1937

[13] Uvádí se, že bylo odvedeno až 600 mužů z Javorníce a přilehlých usedlostí.

[14] Tyto loutky mají jednu zvláštnost – dají se ohýbat nejen v kyčlích, ale i v pase, což u běžných loutek nebývá.

[15] Tuto knihu si můžete za velice přijatelnou cenu zakoupit přímo v památníku.

[16] Figura koně ve skoku s uzdou představuje heraldizovaný přepis historického pečetního znamení obce, doloženého v první polovině 19. století.

Figura červeného kříže ve stříbrném poli odkazuje jakožto svatojiřský atribut na starobylý kostel sv. Jiří a historickou pečeť javornické farnosti s obrazem tohoto patrona obce.

Figura javorového listu patří do kategorie tzv. mluvících znamení, když vyjadřuje název obce.

Figura vlnité hlavy štítu připomíná sídelní charakter obce, rozložené podél Javornického potoka.

Seznam použité literatury

HULCOVÁ, M.: Krajky z nitě života Marie Sedláčkové-Serbouskové, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, 2004

JIZBA, J.: Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska, knihtiskárna Jar. Čermán, Vamber, 1936-1937

JUZA, J. - NESPĚCHAL, Z. – MACH, J. – MATOUŠ, V.: Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou a Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou, 2001

Kolektiv autorů: Umělecké památky Čech 1 (A/J), Academia, Praha, 1977

KOVAŘÍK, V.: Literární toulky po Čechách, Albatros, Praha 1984

MIČEK, L.: Okres Rychnov nad Kněžnou v letech 1935 až 1945 ve vztahu k celostátnímu vývoji (Přehled historických událostí), Okresní knihovna Rychnov nad Kněžnou, 1985

PROŠKOVÁ, I.: Život a dílo krajkářky Marie Sedláčkové-Serbouskové, vydala Iva Prošková, Praha, 1998

RICHTER, M.: Kumštýři Podorlicka, OFTIS, Ústí nad Orlicí, 2002

SEDLÁČEK, A.: Místopisný slovník historický království českého, ARGO, Praha 1998

VÍTEK, J.: Krajinou severovýchodních Čech, OFTIS, Ústí nad Orlicí, 2003

Novinové články a prameny

Brožura Památník národního umělce Vojtěcha Sedláčka, Javornice/Orlické hory, Národní galerie v Praze

HÁVA, V.: Několik kapitol z dějin obce Javornice

HYNKOVÁ, H.: všechny články o historii Přímu, které vycházely na pokračování v Horském kurýru od roku 1997.

Za zapůjčení dalších materiálů, které jsem též využil při sepisování tohoto článku, děkuji starostovi obce. Za zajímavé povídání a za čas strávený se mnou děkuji současným správcům památníku Vojtěcha a Marie Sedláčkových.