Poezie na závěr

Insomnie

Pavel Beer

Vytí vzpomínek a zlý smích tvé tváře
vyplašilo plachého beránka spánku;
musel jsem ven, do noci, pryč od polštáře!
Topím se; moře opilců, kurev, majáky stánků…
Do kraje náhrobků a křížů tak štván městem
však nenajdu klid už ani mezi hroby;
mrtví se mi smějí div mě nedloubají prstem
„Hle, tragický hrdina postmoderní doby“

Modro II

Kateřina Brejchová

Byla jsem a žila
A padala z výšin slasti do hlubin bolesti
Jak drak na provázku unášen větrem,
dolů a nahoru
v nekonečném rytmu
tam a zpět
nakonec
je něco, co už se dál nechce, takhle houpat
co mě vezme a unese
tam,
kde se oblé tvary stírají s tvary motýlů a vodních řas
Jsi dole i nahoře,
Voda je vzduch a vzduch je voda
Klekáš a modlíš se
K někomu
Kdo tě nikdy neztratil

Galerie mrtvých lásek II

Pavel Beer

Pořád jsem ještě sám
pěkně jsem se asi zasek,
tak jsem tě přišel zas navštívit
do galerie mrtvých lásek.
Poznávám zlatý rám, jak nádherně září
však ty na plátně nejsi!
Jen nahá žena s rozmazanou tváří
tisíci hlasy mě vábí: Hrej si!
Vznáším se pokorně za ní
na oblaku touhy jak její vlečka
a z magického rozjímání
mě vytrhne až krutá uklízečka
a rázně strhne z oblohy:
„Je zavřeno! Tak sypej mladej
nebo tě vezmu hadrem přes nohy!“