Pavel Holásek
Ctěná učená veřejnosti,
před šesti lety jsme se tu začali scházet a číst staré texty. Jako všechny podobné akce získal i tento seminář vlastní dynamiku. Přitáhl určitý okruh zájemců (už by se dalo mluvit o generacích semináře - otcové zakladatelé, synové pokračovatelé - či o kruzích zasvěcenců - úzké militantní jádro, přidružení adepti postupu a nic zlého netušící náhodní příchozí). Vytvořil si určitý okruh témat a centrálních pojmů. Vydal se svou vlastní cestou a je na nás, necháme-li se trpně vléci nebo budeme-li ho kočírovat tím, že se občas rozhlédneme a ohlédneme.
O co tu jde: nejspíš asi o dějiny spirituality. Probíráme se minulými kulturami a hledáme jejich naladěnost. Nečteme, abychom se informovali, ale abychom se změnili. Dávné doby mají odlišný charakter. Tam můžeme svět prožívat jinak. Tam nalézáme atmosféru, která nám chybí. Tam snadněji zahlédáme, co je obtížné zahlédnout kolem nás.
Dávné světy se k nám dostávají skrze texty. To nejprchavější - duch doby (pouhý van, zdání, měchuřina) se zhmotňuje v určitém a neměnném zápisu - černé na bílém! Slovo se stává tělem. Aby však byl text živým tělem a ne mrtvou literou, musíme znovu zažívat jeho pohyb, číst mezi řádky i mezi slovy. Ne co je skryto v mezeře, ale co vyvstává v napětí významů slov. Hermeneutika - umění výkladu - nechce dešifrovat, ale nechávat text promlouvat. Slovo text je odvozeno od tkaní (souvisí tak s textilem). Jsou zde utkána/utkávají se vlákna vztahů mezi slovy. Sledujeme-li toto tkanivo, pochopíme i kon-text (jsme účastni se-tkání).
Jsou texty různé povahy. Některé vznikly jako zápis ústně předávané tradice, jiné už byly tvořeny primárně jako psané. Některé se staly kanonickými, jiné zůstaly okrajovými kuriozitami. Některé píp, jiné hníp. (Nechci, to se mi napsalo samo.) Některé se zachovaly vcelku, jiné ve zlomcích, další vůbec. Mezi starými texty jsou jak eposy, proroctví, básně, filosofické úvahy a mystické traktáty, tak i hospodářské záznamy, politické dokumenty nebo úřední listiny. Někdy máme k dispozici originály, často však jen překlady.
Text je konkrétním projevem řeči. Řeč zdaleka není jen nástroj pro sdělení určité myšlenky, ale spíše prostředí, v němž vůbec můžeme myslet. Každá řeč už svou strukturou nějak chápe svět. (Podstatná jména označují to podstatné, přídavná jména nátěr na povrchu.Existence minulého času umožňuje myslet minulost, předminulého času i předminulost. A tak.) Řeč sama tedy ovlivňuje to, co chceme vyslovit. Chceme zde pečovat o projevy řeči. Být si vědomi, že používané pojmy mají své souvislosti. (Že české slovo svět je od světla, řecké kosmos od řádu nebo šperku, hebrejské ol´m od času, doby, věku.)
Seminář starých textů hledí nazpět. Patří svým zaměřením ke znamení Raka. Jeho úkolem je péče o počátky, kořeny, minulost, tradici. Naše kultura není mladá. Je tu snad tisíce let (kdy ji ještě vnímáme jako svou?). Svým způsobem stojíme na troskách staré Evropy. Jsme poslední Evropané. Je možné zájem o minulost kritizovat: utíkáme ze žhavé aktuální reality do starých vysněných říší, ty přece nebyly idylické, stará moudrost je iluze, je to jen naše očekávání promítané na staré doby. Bez obratu nazpět to však nepůjde. Kdo o minulosti neví, stejně jí neunikne. Tradice, která nás učinila tím, čím jsme, se nezbavíme. Zůstanou však jen předsudky a nekultivované dědictví. Kdo nechce sestoupit k základům starých staveb, povleče je za sebou jako balvan.
Čteme-li zde někdy i texty současné, jsou to ty, které o závaznosti tradice vědí.